Moje hraní
………………o mém prvním setkání s didgeridoo v létě roku 2003, bych rád řekl, že to byl úžasně silný zážitek. To známé mravenčení a polechtání v zátylku, husí kůže a chlupy na předloktí v pozoru ………………….prostě ten jedinečný překvapivý zážitek. Okamžitě jsem se ten večer rozhodl, že se na „to“ naučím hrát. Při první příležitosti jsem se onoho hráče (Jiřího Halady) vyptával, co a jak. Musím se přiznat, že jsem měl tu výhodu, že nějakou podobu základního tónu (takzvaný drone) jsem nějak dal první den a trochu si přidechnout při hře se mi povedlo druhý den. Jen podotýkám, že přidechování = cirkulační dech je jedním ze základních předpokladů, prvků samotné hry. Dostal jsem také od Jirky Halady dobrou radu pro začátečníky. Začít se učit hrát na novodurovou vodovodní trubku o průměru 4cm a délce asi tak 150cm. Je to laciná záležitost na dobu prvních krůčků, a když náhodou nevydržíte, snadno ji odložíte. Jestliže však vydržíte, bude to stát za to.
Také jsem se tedy snažil vydržet, neboť o opravdovém hraní a skutečném cirkulačním dýchání jsem mohl začít mluvit až několik měsíců po výukovém semináři (tedy workshopu) s Ondřejem Smejkalem. Ten se konal v květnu 2004 u nás v Táboře. A byl to opravdu zlomový okamžik, po téměř roce v roli průkopníka slepých uliček, hledání a tápání… Zkrátka jsem pochopil, že musím začít úplně jinak. Ondřejovi vděčím opravdu za mnohé. Když Vám totiž jednička v oboru ukáže a vysvětlí jak, kudy a kam. Je to prostě nejlepší varianta, která se nám může přihodit, ať už se učíme na cokoliv. No a Ondřejova jedinečně barevná, rytmická, dynamická a technicky náročná hra mě oslovila natolik, že jsem se vydal právě jeho směrem.
Je úžasné, že didgeridoo, tento konstrukčně jednoduchý nástroj prastarého původu, poskytuje tak bohaté a rozmanité možnosti vyjádření. Říká se (nebo píše), že hraní na didgeridoo nemá přikázání nebo pravidla, co jediné je správné. Vše je dovolené a každý si hledá polohy, styly a techniky, které mu vyhovují a které ho baví. Dodgeridoo přes svou konstrukční jednoduchost a historickou principiální neměnnost umožňuje hráči tvořit opravdu velké množství propletenců zvuků, rytmů, modulací, tempa, dynamiky a………. prostě si hrajete a jste uvnitř. A kdo si hraje nezlobí.
Dovolím si určité srovnání didgeridoo s jakýmikoliv bicími nástroji. Bubnování také není jenom rána či úder paliček, prstů, metliček. Záleží kam vedete úder, s jakou dynamikou. Údery můžete zdvojovat, střídat, tlumit, vynechávat, nebo i odfláknout. A i zde se dá ze hry poznat radost a energie. A když se hraje obecenstvu, je vždy dobré si dát pozor (u didgeridoo to platí dvojnásobně) na to, co se Vám honí hlavou – veselá mysl půl zdraví.
Didgeridoo umí pro vnímavé posluchače dobře navodit specifickou náladu a barevnost, nebo napodobit hlasy zvířat či ptáků (hlavně v tradičním aboriginském pojetí). Dá se dobře propojovat s melodickými nástroji, hledat a dávat si navzájem prostor. Nechávat se inspirovat okamžikem souhry.
Pro mne je didgeridoo nenapodobitelný hudební nástroj, který stále nabývá na popularitě a na přitažlivosti ať už jako sólový, nebo doprovodný nástroj. Neustále je co objevovat, zdokonalovat, co tvořit. Řekl bych, že didgeridoo není jen pro uši, ale i pro duši.
